1. Obecně uznávaná kategorie ↗modality. V č. lingvistice se definuje (v různých nepodstatných variacích) jako vyjadřování různé míry jistoty mluvčího o platnosti propozičního obsahu věty – kladného n. záporného, podmíněného n. nepodmíněného – nebo jeho částí; vedle termínu e.m. se užívá i jiných: jistotní modalita, pravdivostní modalita, pravděpodobnostní modalita n. epistémický postoj, jistotněmodalitní postoj aj.: O analýze vztahu mezi e.m. a ↗evidenciálností viz ✍de Haan (1999). Typické příklady e.m. jsou (1b) a (1b'):

Podle Grepla (např. v ✍SČ, 1998) jistotněmodalitní postoje mluvčího jsou inherentní složkou (podmínkou upřímnosti) ↗komunikační (ilokuční) funkce „oznámení“, „sdělení“, „tvrzení“, „klasifikace“; viz ↗oznamovací (asertivní) výpovědi.

(a) Pokud mluvčí sděluje adresátovi propoziční obsah jako jistý, tj. s implikací postoje s hodnotou „vím, že…“, pak tuto stoprocentní jistotu ve výpovědi zpravidla nijak nesignalizuje, viz příklady (1a) a (1a'). V jistých, zvl. polemických, kontextech bývá vyjadřována slovesem vím: Ale já přece vím, že Pavel se urazil / neurazil!

(b) Pokud mluvčí podává adresátovi propoziční obsah jako ne plně jistý, vždy to ve výpovědi nějak (různými způsoby a prostředky) indikuje, viz (1b) a (1b'), a tím se zároveň zbavuje zodpovědnosti prokázat pravdivost informace, kterou tvrdí (viz ↗kooperační princip): Jsem přesvědčen / Mám za to / Myslím / Pochybuji, že se Petr rozvádí // Petr se určitě / zřejmě / patrně / asi / sotva rozvádí. Sděluje tak mluvčí obsah výpovědi vždy s různou mírou jistoty (přesvědčení): stoprocentní, velkou, střední n. nízkou; podrobněji k této škále viz ↗epistémický predikátor.

Z pohledu gramatické teorie ↗funkčně sémantických polí slouží vyjadřování různé míry jistoty / nejistoty mluvčího o platnosti sdělovaného obsahu jednak prostředky lexikální, jednak gramatické:

(1) K prostředkům lexikálním patří: (a) ↗epistémické predikátory; v Greplově teorii jsou jedním z druhů ↗postojových predikátorů: Jsem přesvědčen (předpokládám, myslím, zdá se, je možné, pochybuji …, že Pavel je nemocen …); (b) ↗epistémické částice; jsou jedním z druhů ↗postojových částic: Pavel je určitě (zřejmě, nejspíš, patrně, možná, stěží … nemocen); v mnoha teoriích se pokládají za příslovce; jejich syntaktická a sémantická analýza viz ↗epistémické adverbiále; (c) ↗modální slovesa muset n. moci: slovesem muset se vyjadřuje vysoká míra jistoty (Pavel musí být nemocen, že nepřišel; Musel nás nepoznat), slovesem moci se vyjadřuje střední stupeň jistoty: Pavel může být nemocen; Mohl nás nepoznat; syntaktická a sémantická analýza viz ↗modální sloveso.

(2) K prostředkům gramatickým patří: (a) forma ↗futura: Ta žárovka nebude dobře utažená (= ‘asi není’); Ty hodinky vám půjdou o pět minut pozdě (= ‘asi jdou’); lze ji užít jen pro události v přítomnosti: Ty klíče budou od sklepa (= ‘asi jsou’, ≠ ‘asi byly’); (b) některé ustálené syntaktické (výpovědní) formy vzniklé v důsledku ↗osamostatňování vedlejších vět: Že je (ten) Pavel nemocen!; Že někdo zvoní! (s ↗větným přízvukem na že); Jako by někdo zvonil!? (s ↗polokadencí); Aby řídil opilý?! (c) podmínková souvětí typu Ať se propadnu, jestli se Ti omluví; Jestli se ti omluví, jsem papež (= ‘určitě se ti neomluví’).

Mluvčí se může distancovat od záruk za platnost sdělovaného obsahu také tak, že ve výpovědi dá nějak najevo, že to, co oznamuje, má „z druhé ruky“, tj. že to od někoho slyšel, někde četl apod. Tento způsob indikace nezaručeného (nejistého, zprostředkovaného …) tvrzení se nazývá cizí mínění. V č. lingvistice se – s jistými rozpaky – analyzuje jako kategorie „blízká“ e.m., v literatuře cizí se objevuje jako kategorie reported speech (převzatá informace) a funkční a typologická lingvistika je řadí do kategorie ↗evidenciálnost. Jako prostředky vyjádření cizího mínění slouží:

(a) Slovesa s významem „předávání informace“: říkat, šuškat, psát … Jsou-li užita v podobě ↗reflexivní formy slovesné, je původce (zdroj), od kterého mluvčí informaci získal, anonymizován: Říká se (šušká se, píše se …), že bude zdraženo nájemné. Převzaté informace bez uvedení zdroje se nazývají angl. termínem ↗hearsay. Jsou-li užita v transponované formě 3.os.pl., může být informace autorizována: V Telegrafu píšou / V televizi hlásili, že bude zdraženo nájemné. Vždy je informace autorizována ve výpovědích, v nichž je zdroj informace vyjádřen podmětem (Petr říkal / Telegraf přinesl zprávu, že bude zdraženo nájemné), n. předložkovou skupinou podle NS_gen (Podle Petra // podle Telegrafu bude zdraženo nájemné. Autorizaci cizího mínění lze vyjádřit parentetickou větou s jak: Jak hlásili v rozhlase / Jak říkal Petr, bude zdraženo nájemné. Pro převzaté informace s uvedeným zdrojem se užívá angl. termín ↗quotative.

(b) Slovesa s významem „získávání informace“: slyšet, dovědět se, zjistit … Slyšel jsem, že bude zdraženo nájemné. Autorizaci zdroje lze vyjádřit předložkovými skupinami s předložkou s lokálním významem: Od Petra // V televizi jsem slyšel, že bude zdraženo nájemné.

(c) Částice prý, údajně: Prý (údajně) bude zdraženo nájemné.

(d) Modální sloveso mít: Má být zdraženo nájemné.

Na pomezí mezi postoji epistémickými postoji a ↗preferenčními postoji jsou postoje naděje / obavy: spolu s nejistotou implikují zároveň i různý stupeň zájmu (zainteresovanosti) mluvčího na realizaci/nerealizaci obsahu výpovědi. Vyjadřují se:

(a) postojovými predikátory doufat (Doufám / Doufejme, že ten vlak neměl zpoždění) a bát se, obávat se (Bojím se // Obávám se, že ten vlak měl zpoždění); viz ↗verbum timendi;

(b) částicí snad pro postoj naděje: Snad tu zkoušku udělal;

(c) některými ustálenými výpovědními formami: Jen jestli tu zkoušku udělal!; Jestli tak tu zkoušku neudělal?!; Co když // Co jestli tu zkoušku neudělal!

Jistotněmodalitní operátory, zvl. částice, zasahují jen kontextově nezapojenou část výpovědi; viz ↗aktuální členění větné. Je-li nezapojen predikát, pak zasahují i ten a jde o jistotní modalitu totální: Co dělá váš vedoucí? ‒ Náš vedoucí / patrně odjel do Prahy. Je-li predikátový výraz kontextově zapojen, pak se j.m. postoj týká jen nezapojených rematických nominálních složek výpovědi a jde o jistotní modalitu parciální: Kam odjel váš vedoucí ‒ Náš vedoucí odjel / patrně do Prahy // Patrně do Prahy. ✍Adamec (1973) postihuje tento rozdíl i terminologicky, když rozlišuje modalitu predikátovou × modalitu rematickou. Viz také ↗modalita, ↗epistémické adverbiále, ↗epistémický predikátor, ↗epistémická částice, ↗modální sloveso.

2. Podle klasické analýzy ✍Kratzer(ové) (1977), ✍Kratzer(ové) (1981), pro aktualizované verze viz ✍Kratzer(ová) (2012), vycházející z modální logiky, je e.m. jedním z podtypů ↗modality. Modální výrazy obecně jsou podle Kratzer(ové) kvantifikátory přes možné světy (množinu možných světů značíme velkým W, proměnnou nabývající hodnotu jednotlivých možných světů malým w). Výrazy vyjadřující nutnost, jako např. muset či určitě, vyjadřují, že daná propozice (p) je pravdivá ve všech možných světech (↗univerzální kvantifikace), a výrazy vyjadřující možnost, jako např. moci či možná, vyjadřují, že daná propozice je pravdivá alespoň v jednom z možných světů (↗existenční kvantifikace); viz (1):

Rozlišení mezi různými druhy modalit je pak podle Kratzer(ové) výsledkem různých druhů omezení množiny možných světů, přes něž modální výraz kvantifikuje. Např. ↗deontické modální výrazy nekvantifikují přes celou množinu možných světů, nýbrž pouze takové možné světy, v nichž platí určitá nařízení či pravidla (např. Když hodíš dvě šestky za sebou, musíš jít do vězení vyjadřuje, že ve všech možných světech, v nichž platí pravidla hry, kterou hrajeme, platí, že hodíš-li dvě šestky za sebou, tak jdeš do vězení). Epistémické modální výrazy pak kvantifikují přes takovou podmnožinu možných světů, v nichž je pravdivé všechno, co někdo ví – většinou mluvčí (jako v (2)), někdy však také jiné individuum (jako v (3a/b)), popř. (blíže nespecifikovaná) skupina individuí (jako v (3c)). Pochází-li informace a důkazy o pravdivosti propozice od individua (jako ve (2) a (3a/b)), hovoříme o subjektivní e.m. Pochází-li tyto informace z důvěryhodného zdroje a jsou-li relativně snadno ověřitelné (jako v (3c)), pak hovoříme o objektivní e.m. Kategorizace e.m. na subjektivní a objektivní pochází od ✍Lyonse (1977) a byla v různých formách integrovaná do mnoha teorií:

Přes společný sémantický základ e.m. a jiných druhů modalit se e.m. vyznačuje určitými vlastnostmi, které nelze vyvodit z obecných vlastností modality a modálních výrazů. Jednou takovou vlastností je omezená schopnost vyskytovat se ve vedlejších větách, jak ukazují příklady (4). Jak je patrné z příkladu (4a), modální sloveso muset, které je běžně ambivalentní mezi epistémickou a deontickou interpretací, svou epistémickou interpretaci při výskytu ve vedlejší větě ztrácí. Příklad (4b) pak ukazuje sníženou přijatelnost modálního adverbia určitě, které má pouze epistémickou interpretaci, ve vedlejší větě:

Druhou zvláštní vlastností epistémických výrazů je jejich široký dosah. Příklad (5) ilustruje vztah e.m. (ve srovnání s deontickou modalitou, (5b)) a gramatického času: e.m. má vůči minulému času široký skopus, což se projevuje tím, že je interpretována ve vztahu k času promluvy, (5a):

Další známý fakt je, že e.m. se nestává předmětem souhlasu či nesouhlasu. V konverzaci (6) vyjadřuje B pochybnost nad tím, že Karel byl na tréninku, nikoliv nad tím, že je možné, že byl na tréninku (jak je zjevné z nepřijatelnosti naznačeného pokračování). Že se i v tomto případě e.m. chová zvláštně, ilustruje příklad (7) – případ modality deontické:

Tyto a podobné vlastnosti e.m. vedou některé lingvisty k přesvědčení, že e.m. je modalitou sui generis a že výše načrtnutá kratzerovská analýza, která predikuje v zásadě uniformní chování všech typů modalit, pro ni není vhodná. E.m. pak není považována za součást propozice, v níž se nachází – jedná se pouze o jakýsi dodatečný komentář k této propozici, vyjadřující míru něčího přesvědčení o její pravdivosti; viz např. ✍Palmer (1986) či ✍Bybee(ová) & Fleischman(ová) (1995). ✍Papafragou(ová) (2006) oproti tomu argumentuje, že existuje způsob, jak učinit kratzerovskou analýzu e.m. kompatibilní s výše uvedenými zvláštnostmi (a tím zachovat její jednoznačné přednosti, jako např. častý morfologický synkretismus mezi e.m. a ostatními druhy modality). Papafragou(ová) navrhuje, že zvláštně se chovají pouze takové epistémické výrazy, které nesou tzv. indexikální komponent (viz ↗index). Výraz je indexikální, je-li sémanticky závislý výhradně na situaci promluvy. Typickými příklady indexikálních výrazů jsou adverbia jako teď, dnes, tady, sem a také zájmena první a druhé osoby. V příkladu (8) je adverbium sem interpretováno ve vztahu k místu promluvy (a nikoliv např. k Praze, odkud volal Karel), adverbium dnes ve vztahu k okamžiku promluvy (a nikoliv např. k minulému týdnu, kdy volal Karel), a subjekt vedlejší věty ve vztahu k mluvčímu:

Indexikální povaha e.m. spočívá podle Papafragou(ové) v tom, že množina světů, přes něž epistémické výrazy kvantifikují, je defaultně determinovaná indexikálně – jedná se o epistémický stav mluvčího v okamžiku promluvy. Ačkoliv jsou tedy epistémické výrazy kvantifikátory, jejich sémantika má konstantní dimenzi, která způsobuje efekt nezávislosti na jakýchkoliv jiných operátorech (nemožnost sémantického začlenění ve vedlejší větě, nemožnost interpretace v dosahu minulého času, nemožnost vyjádření (ne)souhlasu jiným mluvčím). Pozitivním důsledkem této teorie je, že zachycuje korelaci mezi ztrátou indexikální povahy e.m. a ztrátou zmíněných zvláštních vlastností. Tento efekt je nejpatrnější v případech, kdy je e.m. vyjádřena adjektivními predikáty, jako v příkladech (9):

E.m. je úzce spjata s kategorií ↗evidenciality. Evidenciální výrazy vyjadřují zdroj důkazů pro pravdivost tvrzení. Např. adverbium očividně (resp. adjektivum očividný) vyjadřuje, že pravdivost tvrzení je podpořena vizuálními fakty (ač třeba nepřímými), viz (10a). Adverbium/částice prý zase vyjadřuje, že pravdivost tvrzení je podpořena informacemi od nějaké třetí osoby, viz (10b):

✍Von Fintel & Gillies (2010) ukázali, že epistémické výrazy mohou být použity jen tehdy, je-li pravdivost propozice, v níž se nachází, podpořena důkazy, které jsou nepřímé, viz kontrast mezi (11a) a (11b):

Tato obligatorní nepřímost důkazů má za důsledek relativní sémantické oslabení vět obsahujících e.m., a to i v případě, že se jedná o e.m. nutnostní. Konkrétněji řečeno, věta Určitě prší je intuitivně sémanticky slabší, než věta Prší (je-li pravda, že prší, pak se zdá být pravda, že určitě prší, což ovšem neplatí naopak). Tento jev (označený ✍von Fintelem & Gilliesem, 2010, jako Karttunenův problém; viz ✍Karttunen, 1972), který byl jedním ze zásadních problémů pro kratzerovskou modální sémantiku (tato predikuje opačný vztah vyplývání), nachází své řešení právě ve vztahu e.m. k nepřímé evidencialitě.